Psát jsem začala zhruba ve chvíli, kdy jsem se naučila pořádně číst... Jako všechny začátky i tohle bylo dost nemotorné, nesouvislé, ale i přesto vlastně docela dobré. Postupem let to bylo pořád trochu nemotorné, sem tam nesouvislé, ale pořád dobré.

Psávala jsem ráda, strašně ráda, psát bylo skoro jako dýchat. Vzpomínám si, jak jsem párkrát psala až do noci a ráno šla do školy, nevyspaná a nepřipravená, ale ty hodiny za klávesnici za to stály.

Psávala jsem školní práce.

Psávala jsem skvělé slohovky.

Psávala jsem povídky.

Psávala jsem mraky povídek.

Napsala jsem dvě knížky (nezveřejněné, takže mi musíte jen věřit).

Píšu na Facebook. I na Twitter.

Kdysi dávno jsem se chtěla psaním živit, než jsem zjistila, jak strašná je to dřina a jaký záhul představuje přetavení myšlenky do slov. (Tuhle větu jsem přepisovala třikrát.)

Můj styl vyprávění se tak neuvěřitelně změnil, že když si po sobě občas přečtu svoje starší texty, mám pocit, že je psal někdo úplně jiný, kdo shodou okolností bydlel v mojí hlavě.

Kdysi jsem zkoušela psát blog - deníček, který používal události z mého opravdového života, ovšem tak důmyslně zašifrované, aby si čtenář nebyl jist, jestli náhodou nezabloudil do rubriky Carrie Bradshawové, která shodou okolností píše česky.

Psala jsem vždycky, když mi bylo mizerně, protože někdy pro mě psaní představovalo jedinou možnost jak nezačít řvát a házet věcmi.

S jednou ze svých nejbližších a nejlepších kamarádek komunikuju výhradně písemně.

Psaní mě nakonec i živí, jen trochu jinak, než jsem čekala, ale kdo ví, co jsem vlastně čekala.

Taky jsem si chtěla psát deníček, takový pel-mel zápisků ze života, jakých je na internetu tisíc a plus, doplněný fotkami (stylovými, nebo ne), prošpikovaný vtipnými obraty a vůbec - aspoň na chvilku si představit, že sedím v té velké redakci v New Yorku a píšu, co se mi chce, co se mi líbí, a ostatní to tisknou, aby mi to pak zaplatili, padni komu padni.

Nakonec jsem chtěla zakotvit u kosmetických recenzí s občasným nahlédnutím do života kancelářské krysy, která miluje barevné tužky, lepítka všeho druhu a nesnáší termíny, ale miluje papír a bločků si nakonec kupuje víc než té kosmetiky. A z možných recenzí se nakonec vyklubalo jen pár filozofických úvah, jak nevím, co se sebou... A moře nekonzistence, což u mě prostě nefungovalo a nefunguje.

Nakonec jsem dospěla k tomu, že už vlastně psát nechci. Jsem z toho unavená, pořád mám pocit nějakého neurčitého závazku, který pokračuje pocitem, že "jsem něco zapomněla, něco musím". Najednou v tom není radost. Je to pocit, který mě pronásleduje od chvíle, kdy jsem nedokázala dopsat bakalářskou práci a zapomněla si vést deník, přestože to bylo jedno z mých dávných novoročních předsevzetí.

Myslím, že už nemám moc co říct. A můj pohled na svět je poslední dobou spíš unavený a zamlžený nedospanými hodinami... Ale hlavně jsem přesvědčená, že v tuhle chvíli plnohodnotně zvládnu buď věci dělat, nebo o nich psát. Můj mozek už prostě nemá na víc, nejspíš stárnu. (Protože jsem tvrdila, že až přestanu psát, tak nejspíš skončí svět, což zatím nevypadá…)

V tuhle chvíli už zase moc nevím, co se sebou, což je takový můj leitmotiv posledních let, navíc tenhle začátek roku je opravdu vydařený (prakticky od konce Vánoc pořád jen marodím), ale cestu vidím... Jen o ní nebudu psát, abych měla sílu po ní jít.




Takže sbohem a dík za ryby podruhé (a nejspíš naposled…)

S úctou a díky

Harriet W.




(Patos je ryze neúmyslný, se mi prostě tak nějak stal... Takže s další tisícipátou filozofickou úvahou nad životem, který se snad posune od dvou třetin dál, zase někdy...)

Deníček z dovolené...

... jsem si teda jako psala, ale jen na papír (protože na vycházky do města s sebou notebook nenosím, nevešel by se mi do kabelky), takže se asi spokojme se stručným výtažkem hlavního moudra.

1. Balení je rok od roku horší, zvlášť když jeden ví, že moc slunečno nebude, a ještě ke všemu není schopen se rozhodnout, co vlastně chce, potřebuje, nebo užije.
2. Naštěstí v tom nejsem sama a nehrozilo, že potáhnu od nádraží kufr, tašku, batoh a kabelku. (Vše nejlépe na hlavě, mám málo ručiček.) 
3. Existuje nekonečně dlouhá ulice, kterou jdete, jdete, jdete... A furt jdete, až teda dojdete na privát, ale ta procházka vás odrovná víc než celodenní poflakování po městě. Aspoň mě odrovnala do rovna.
4. Nějaký čas si asi nepůjdu zaplavat, protože v normálním bazénu okamžitě umrznu. Po tom termálním bazénu (40 °C!) se mi bude stýskat.
5. Stejně jako se mi bude stýskat po péči, kterou nám věnovala hostitelka. A zcela vážně, pokud míníte jet na Slovensko a konkrétně do Liptovského Mikuláše, tak chcete bydlet v Apartmánech Horalka. 
6. Udělala jsem dojem na dvě galeristky. (Se musím pochlubit, poněvadž mě to samotnou překvapilo a tetelila jsem se ještě při večeři.) Jednu jsem odrovnala přáním vidět expozici místního rodáka namísto Saudka, druhou patrně už jen tím, že jsem přišla.
7. A jsem bídák, protože jak jsem ráda, když mi lidi vozí dárečky z cest, já na to pravidelně zapomínám, takže pokud po mě někdo něco chce, musí si výslovně říct. Hanba mi.
8. Projela jsem se zubačkou (ozubnicovou železnicí) ke Štrbskému plesu a konečně se tak opravdu dostala do Tater. :-) (A stálo to za to, to zase ano.)
9. Moje kondice je lepší, ale ještě zdaleka ne taková, jakou bych si ji představovala. Stejně tak můj time-management, který sice provizorně funguje, ale taky se mi rád rozsejpá pod rukama. Ale mám už zase dost času na nápravu. :)
10. Už teď se mi stýská. Jela bych znova. A doufám, že mi duševní energie vydrží ještě aspoň týden.

A obligátní otázka: proč jsem si hernajs brala šminky, když jsem zapomněla odličovač? To je jedna ze záhad vesmíru. Drhnout řasenku olejovým sprcháčem si pro příště odpustím. 

P. S.: A když už si i na dovolenou beru fragmenty práce (druhé práce, úřad jsem nechala o vlastní vůli, však neshoří), tak bych tu práci mohla taky skutečně udělat, abych měla po návratu o starost míň, víme...? Takže taky snad příště. 

Nový, ještě panenský fitness náramek...

... je pěkná děfka, takže si dáme kolečko na reklamacích.

Jako nemám o svém pohybu valné mínění, mimo občasných výbuchů aktivity většinou sedím jak pecka a pracují jen moje prsty (rychle, ale ťukáním do klávesnice se moc nehubne - škoda). Ale potom, co jsem si po skončení pracovního dne připadala jako po maratónském běhu, jsem usoudila, že možná to s tím peckováním na židli tak tragické nebude a chtělo by to ověřit. Ale jak?
Mobil v kapse? Ta moje cihla by mi za chvíli stáhla kalhoty ke kolenům.
Navíc ten pedometr je taky takovej nějakej porouchanej.
Řešení? No jasně, máš teď volný prachy, investuj, aby to bylo užitečné. A tak ke mně přišel Cubot V2.

Vybrán na základě ceny, po slevě (a teda technicky vzato i před slevou) necelých osm stovek, protože se znám, za chvíli mě to přestane bavit a osm stovek bolí míň než dva litry za lepší model... Ale recenze byly příznivé (se starší verzí V1 to bylo krapet horší, proto byla zavrhnuta rovnou), zkrátka taková jednoduchá hračka pro nenáročného uživatele, za kterého se považuji.

A ta nenáročná hračka mi tvrdí, že od židle v kuchyni na záchod v koupelně udělám pětset kroků. Na necelých sedmi metrech. Ty vole, co si jako myslí, že jsem? Stonožka, aby se to dobře násobilo?! Skončilo to tak, že jsem udělala pokus, dala si vytrvalostní kolečko po bytě a počítala si nahlas každý krok - vyšlo mi to na cca padesát šlápnutí, plus mínus nějaký ten přešlap. Co tvrdila chytrá věc? Ta se dopočítala k další dvoustovce... O svém pohybu valného mínění nemám, i když je mi jasné, že tragické to nejspíš ještě není. Ale takhle oslnivé taky ne.

Mno jo. Asi bych měla bejt ráda, že je ta věcička ke mně tak štědrá (líčení mých trampot způsobilo nejednu salvu smíchu a valnou hromadu gratulací: "buď ráda"), ale teda kvůli tomuhle jsem si ho nekupovala, že ano. Když už chci hernajs znát pravdu, tak chci znát pravdu.

No nic, náhradník byl vybrán (a konzultován), takže příští týden... Hin sa ukáže.

(A třeba jsem těch pětset kroků na sedmi metrech fakt udělala. Třeba chodím, i když sedím. To se mi totiž snažil tvrdit ze začátku, aby bylo jasné. Za deset minut sezení asi dvacet kroků. Jsem to ale aktivní, že se ani hýbat nemusím.)

Tady je něco jako nadpis...

Začněme malým duševním cvičením. Představte si čáru. Tlustou, nepříliš rovnou, kreslenou nejspíš uhlem, oběma rukama levýma, jednou za zády, se zavřenýma očima a v silném poryvu větru…

A dost!

Na tomhle místě původně další srdceryvná úvaha o tom, jak se v sobě nevyznám, nevím, co chci, co budu dělat dál, včetně rozboru situace, která mě do tohohle bodu dovedla… Eh, že se na to… No přesně to. Jako kdyby mi někdy takovýhle úvahy v něčem pomohly. Myslím reálně pomohly, utřídění myšlenek je sice fajn, ale myšlenky za mě ještě nádobí neumyly.

Jsem tam, kde jsem. Je to jinde než před rokem, člověče, je to dokonce jinde než před pěti měsíci, kdy jsem na blog psala naposledy. (Jo, je to pět měsíců, fakt jo, nezdá se ti to, toliko k tvýmu pravidelnýmu psaní, abys jako nezakrněla a nenechala svý slohový nadání odveslovat do minulosti… Mno jo.) A za pár měsíců budu zase jinde, že ano. Dokonce za pár dní, protože svět se točí, točí, točí a voda padá, padá, padá dolů z mejch očí…

(To maj na svědomí Chaozz, kdyby náhodou někdo nevěděl.)

Takže v bodech, kam jsem se posunula:

• z různých důvodů jsem se vykašlala na vzorková balení (ekonomika je mocná…),
• zhubla a nabrala zpátky různé kilogramy,
• sehnala jsem práci, držím se v ní a nepřipadám si marná (minimálně mě to uživí!),
• moje jazykové znalosti se zatím nezlepšily,
• zničehonic existuje člověk, který se mnou chce trávit čas… a není to moje kamarádka,
• už neutrácím tolik peněz, alespoň ne v poměru ke svému příjmu – a klidně bych mohla utrácet ještě míň, protože jako… krom chvilkovýho potěšení, k čemu mi ty věci jsou (a je zakázáno si cokoliv brát s sebou do hrobu!),
• ještě jsem nevyřešila dilema, jestli svěřovat svoje pracovní zážitky širému světu (mimo jiné by se pak přišlo na to, že nejsem vrcholový manažer ani úspěšný novinář…),
• eh, no jo – jsem kancelářská krysa, jenom nejsem šedivá,
• počet mnou vyfocených fotek se zvýšil – asi o pět za měsíc,
• furt moc nespím, i pravidelný režim je na mě prostě krátkej… (nebo si to jen namlouvám, prej existuje něco jako falešná nespavost, tělo spí, ale mozek si to nemyslí),
• za dva dny mi dorazí můj nový (úplně první, ještě panenský) fitness náramek, takže jsem na sebe zvědavá.

A taky jsem zjistila, jak kolem sebe moje spolubydlící dovede vyrobit změť a chaos (lidově zváno bordel, neplést s veřejným domem!).

Příliš snadno, ono snad stačí jen mrknout a neštěstí je na světě. Jsem živoucím důkazem.

Minimální dávka

(trochu feťácký zápisek)

Sobota odpoledne. Už docela pozdní odpoledne.
Sedím u kuchyňského stolu, kouřím a piju už druhou skleničku coca-coly. Taky se snažím moc ne­hýbat, hlavně žádné prudké pohyby. To by totiž nemuselo dopadnout… Nemám kocovinu.
Včera jsem si vzala prášek na spaní. Ale už je to lepší než ráno, to je fakt.

První vzpomínku, jak ležím v posteli a nemůžu spát, datuju do dávných časů. Bylo mi tuším tak osm, maximálně deset. Od té doby se to se mnou s přestávkami táhne a nebylo to lepší, ani když jsem dennodenně vstávala na autobus do školy. Někdy v té době mi nejspíš došlo, že to fakt bude problém, který pravidelný režim nevyřeší, strava neupraví a únava nezachrání. Dokázala jsem ne­spat i potom, co jsem se unavila tak, že se mi zavíraly oči ve stoje. Dočasným řešením se ukázalo zůstat vzhůru tak dlouho, dokud si tělo samo neřeklo, že chce do pelechu. Dočasným a ne moc šťastným, protože ta chvíle taky mohla nastat ve čtyři ráno. A často nastávala.

Ve chvíli, kdy mě čekal poslední pohovor před definitivním nástupem do práce a já byla ještě ve dvě v noci vzhůru, protože to prostě nešlo, jsem to vzdala a požádala svoji doktorku o „něco slabší­ho na spaní.“ Po dvaceti letech nepříliš valných nocí to nebylo nejhorší skóre.
Dostala jsem recept, poučení, že někomu stačí půlka, jiný musí zkrátka vzít tabletu celou, jsem na­klusala do lékárny a večer si sedla na postel s mírnou nervozitou v žaludku.

Léky na bolest znám důvěrně (a ne, nemyslím ibalgin), jenže tohle bylo přece jen něco jinýho. Pře­ce vím, že si můžu jedna dvě vypěstovat závislost, nebo to se mnou může znenadání praštit, co když v noci vypukne požár a naši mě nevzbudí… Vypadaly tak nějak normálně, obyčejně – zelenej plast, dvě řádky po deseti tabletkách, na každý tabletce půlící čára – byla jsem si jistá jedinou věcí, jako u všech prášků, co jsem kdy polkla, musím se držet co nejmenší dávky. Co nejmenší možnou dávku po co nejdelší možnou dobu. Tak jsem tabletku přepůlila, polkla, zapila…
Vyspat se po dvaceti letech bez probouzení, divných snů, bez toho, aniž bych se přistihla, že spím s otevřenýma očima, bylo blaho na úrovni opravdu dobrého uspokojení. Vzbudila jsem se v osm s pocitem, že jsem opravdu vyspaná, odpočatá a už se mi nechce spát.

Celé to má jednu malou nevýhodu – aby to zabíralo, jak má, a člověk potom byl použitelný, je potřeba si na spánek vyhradit opravdu osm hodin a možná i kousek navíc. Jenže když ve všední den vstávám před půl šestou, znamená to, že spát bych musela jít nejpozději v devět… Což je zkrátka trochu nepraktické, takže nakonec v pracovní dny s tou nespavostí bojuju dál po staru (tj. nijak).
Je to teda trochu kontraproduktivní, když uvážím, že právě v pracovní den potřebuju být fit a při smyslech, ale nakonec se ukázalo, že výhody pevného a nepřerušovaného spánku se přenášejí i do těch všedních dnů, takže to v závěru není tak zlé.

Až teda do včerejška, kdy jsem usoudila, že při poslední půlené dávce ten efekt nebyl tak žádoucí a připustila si, že možná by to chtělo zvednout příjem… Nepůlila, polkla, zapila.
Usnula jako dřevo, kdyby mi případní hasiči zahoukali u hlavy, fakt mě nevzbudí.
Empiricky jsem tím zjistila, že to se mnou ještě není tak zlý, rozhodně ne tolik, abych potřebovala a ustála plnou palbu, což je vlastně dobře, nemám si nač stěžovat. Tak si tady teď sedím, píšu, kouřím a piju coca-colu, abych se ještě dneska aspoň trochu vzpamatovala, a opakuju si zlaté pravidlo: co nejmenší možná dávka, co nejmenší možná dávka.

A už mě ta malátnost dokonce i trochu přešla…

Psavá...

Psala bych. Koneckonců mám přece blog (a už několikátý v řadě), jednu dlouhou dobu jsem si myslela, přála si a doufala, že mě psaní bude živit… A ticho po pěšině. Někdy mám pocit, že už ani nedám dohromady kloudnou větu, natož větu smysluplnou nebo snad dokonce vtipnou… Ale psala bych pořád, třebaže pořádně nevím co ani o čem. Takže píšu.

Venku je to božský zimně studený světlo, který jsem tolik postrádala o Vánocích (protože o Vánocích prostě musí být hnusně, abychom si to náhodou moc neužili), a který ve mně probouzí samý ušlechtilý myšlenky a k tomu nezlomný odhodlání… V podstatě k čemukoliv.

Je to taková dobrá chvíle pro předsevzetí, až na to, že já si letos žádný nedala. Poprvý po několika letech tradičního kolečka "předsevzetí – odhodlání – okolnosti – porušení – kašlu na to" je to něco jako forma duševní hygieny. A možná taky forma sebepoznání, protože jsem si konečně připustila, že mám-li vůči sobě nějaký očekávání nebo nároky, bůh nedej, kráčí to ruku v ruce se zlozvykem filmového střihu – buď se to stane hned, nejlépe ještě včera, nebo se to nestane vůbec, poněvadž cesta je moc dlouhá a já na to nemám nervy. (Čti: vůli.) Takže ne. Věci se prostě stanou a já… Já už jsem se stala. 😉

Koneckonců, v posledních měsících si na svoje poměry nevedu nejhůř. Mám práci. Mám co jíst, kde bydlet, mám přátele, rodinu… Mám tohle bezva studený světlo, který jsem tolik postrádala, mám chuť psát, a přestože nevím co psát, tak už mám taky pár odstavců textu… Nemám si na co stěžovat, i když ten poslední stav možná nevydrží dlouho, protože věci se prostě stanou bez ohledu na cokoliv, ať už tak či onak, člověk jen mění míru přihlížení právě probíhajícím změnám. (Ježiš, kde jsem vyhrabala tenhle sloh? Takhle kostrbatě jsem nepsala od střední školy. Pfff.)

Takovej život na volnoběh.

A mě vždycky bavilo se s kolem vydrápat na kopec (libovolnou metodou), a pak si užívat nerušeného výhledu do okolí, občas šlápnout do pedálů, třebaže to ani nebylo potřeba … Vždyť to jelo i tak. A další kopec? Jo, je tam. Ale až za dvě stě metrů. Času dost.

Kosmetický amatér

(Poznámka: tenhle článek píšu už dva měsíce. Takže přišel čas do toho šlápnout.) 
 

Začněme trochu netradičně… Jirotkův Saturnin je moje oblíbená četba už zhruba tak od druhé třídy, kdy jsem ho jako malé špuntě viděla čerstvě zfilmovaného (a ten počin je dobrý, ať si kdo chce, říká, co chce) a byla naprosto okouzlená… Titulní písničkou v podání Jiřího Korna.  Každopádně od té chvíle je Saturni věrným průvodcem mé existence. A v tomto případě zejména vyprávění o strýci Františkovi a jeho úžasnému pachtění za dokonalým kosmetickým mýdlem. (Vařeným ze samého svinstva, ale výsledek – skvost!)

Tak nějak by se totiž dal popsat můj vztah ke kosmetice. Stejně jako strýc František, i já objevuji spoustu věcí, které už za mě objevili jiní (například fakt, že tmavý stín přes celé víčko vyrobí oči velikosti špendlíkových hlaviček), a stejně jako strýc František objevy cizích lidí s radostí ignoruju… Protože je to mnohem zábavnější.

Jsem kosmetický amatér.

• V duchu možná toužím po slavných guerlainových Meteoritech a jiných ikonických produktech, ale hlas rozumu, který se mě vytrvale ptá, co bych s tím dělala, je ještě pořád silnější.
• Ještě pořád nemám ten automatický tik fotit své čerstvé nákupy z kosmetické oblasti. *
• Myslím, že jsem ještě nikdy nespotřebovala celé balení pleťového krému. Představa, že bych měla skoro půllitru sprchového gelu nebo šamponu, mě skoro děsí. 
• Vzorky, vzorky, vzorečky… Má láska. Ideální balení!
• Když nad tím tak uvažuju… Asi jsem víc kosmetiky vyhodila, než spotřebovala. (Moje ekologická stopa je zaručeně velká jak hrom, dobře mi tak.)
• Pachtím se za nalezením co největších účinků za co nejmenší cenu.
• Make-up ani BB cream na mě nevypadají moc dobře, přesto si pořád nějaké kupuju.
• Mám zvláštní slabost pro věci na rty (rozhodně jsou v mojí kosmetické taštičce zastoupeny nejhojněji, protože když nevím co by, koupím si patlátko na pusu), dotahují to řasenky a oční stíny.
• Jakmile denní teplota překročí 25 °C, tak se nemaluju. Nemá to cenu.
• Nehty si nalakuju jednou za uherský rok. Ale nové laky si kupuju pořád dokola. Momentálně mám šest nových. Ani jeden jsem nevyzkoušela za plného provozu.
• Nemám ani jednu tvářenku a podtón své pleti jsem zjistila teprve nedávno.
• Proti průměrné kosmetické blogerce jsem naprostý žabař, a kdybych objevila univerzální svatý grál, který by ze mě na jedno umytí udělal kočku, s radostí si nechám tak akorát červenou rtěnku a pár nezbytných guilty pleasures. A možná ani to ne.

Ovšem na to zatím nedošlo, ale zato při svém bádání občas narazím na něco, o čem si myslím, že bych se třeba mohla podělit. Taky můžu předávat moudra z druhé ruky načtená všude možně. A v neposlední řadě – i pionýři slepých uliček jsou potřeba, aby světu ohlásili: "Tudy ne, přátelé!"

A možná ten svůj svatý grál doopravdy najdu.  

* Jsem fotograf na baterky. Nějaké vidění světa sice mám (nejčastěji zdola nahoru), ale proces "něco zajímavého = tahám foťák" mi nikdy moc nefungoval. To bych ten foťák musela mít pořád v permanenci, nejlíp na šňůrce okolo krku, což se mi v mém případě nezdá moc bezpečné… Takže si fotky raději prohlížím, než je produkuju. Když už fotím, fotím na mobil, protože ten můj to dělá dost dobře. Jinak vlastním kompakt a stativ. Kompakt proto, že je moje frekvence focení taková, jaká je, a nemělo by smysl pořizovat cokoliv dražšího. Stativ proto, že se mi klepou ruce a ani stabilizátor obrazu mi nepomáhá.